Karolína Netolická - Vlnění

30. 7. 2025 – 17. 8. 2025

Kurátor
David Korecký

Výstavu pořádá Galerie Pekelné sáně.

Karolína Netolická (*1993, Praha) vystudovala v letech 2013–2016 Vyšší odbornou školu uměleckoprůmyslovou v Praze na Žižkově náměstí, od roku 2016 studovala AVU v ateliéru kresby Jiřího Petrboka, kterou v roce 2022 završila diplomovou prací na téma srůstání.
Patřila vždy mezi výrazné talenty atelieru a její doménou je kresba suchým pastelem na plátno. Devizou celého ateliéru je brilantní kresba a u Netolické navíc přistupuje smysl pro kolorismus, kresebná jistota a zručnost, schopnost výtvarného myšlení a vyjádření individuálních pocitů prostřednictvím bohatých fantazijních metafor. Karolína Netolická nemá problém s mnohovrstevnatými figurálními kompozicemi nebo zvířecími kompilacemi, zcela přirozeně inklinuje k velkému formátu. Karolína obdržela v roce 2022 Cenu kritiky za mladou malbu.

„Omladina symbolizuje vzdor jednotlivců i skupin proti přežitým pořádkům dle nespecifikovaných zásad.“ Snad proto jsou nejsilnější právě umělecky pojatá zobrazení, v nichž lze zřetelně rozpoznávat symboliku kmene, ale která se vzpírají jednoznačnému zařazení. Motivy na obrazech nás vedou spíše k introspekci, byť je zřejmý jejich zásadní epický potenciál a sepětí s dobovým děním. Levitující postavy, nebo zčásti jen jejich torza, symbolizují odhmotnění a určité odtržení od celku světa tak, jak byl a je prakticky užíván. Místa činu jsou volena pečlivě a jednotliví hrdinové mají mnoho společného s tzv. velkým vyprávěním. Zřejmé přírodní motivy, metafora temného lesa i plání v měsíčním světle symbolizují živelnou sílu okamžiku, a přesto dodávají výjevům jejich nadčasovou působnost.

Již v době svého vzniku byl soubor obrazů progresivní uměleckou avantgardou shledáván jako tradiční a příliš popisný. Snad právě pro jeho pracnost, propracovanost detailů a naléhavost barev, které šly proti všemu zahlcující zkratce a fragmentárnosti vyjadřování. Jeho smysl a celkový záměr však nešlo jednoduše odmítnout – společnost se zmítala v turbulentní době zpochybňování identit více než kdy předtím. Soubor dvaceti velkoformátových obrazů vznikal za přispění dalekého mecenáše na zámku Zbiroh mezi lety 1910–1928 a byl vystavován postupně na různých místech. V roce 1934 navštívil Alfons Mucha ceremoniály spojené se slavnostním otevřením moderního, byť prostého, výstavního prostoru Nové síně již v roli čestného předsedy spolku Jednoty umělců výtvarných.

Fascinující trpělivost a oddanost tématu je nepřehlédnutelná i u epopeje Karolíny Netolické. Názvy levitujících výjevů Galaxie, Vycházkáři, Předěl, Sběratelé, Ševel a nakonec Vlnění obdobně pulzují mezi mytologií kmene symbolizovaného věčnou cestou nekonečným prostorem a záznamy konkrétních činností jednotlivých postav, tu a tam se deroucích do popředí, na světlo. Obrazy jsou jednotlivá zastavení, předlohou postav jsou skutečné bytosti. U Muchy občané Zbirohu v dobových kostýmech, u Netolické příznačně její vlastní tělo focené na mobilní telefon. Kápě, skrývající individualitu a o to více prozrazující příslušnost ke kmeni, zůstává. Ornamentálnost a čarovnost pozadí je blízká milovníkům atmosféry fin de siècle, ať už mluvíme o století minulém, nebo předminulém.

Šest velkoformátových obrazů je vystaveno společně poprvé, po delší autorčině odmlce. Stejně jako u Slovanské epopeje, kde na obraze Přísaha Omladiny pod slovanskou lípou 1894: Slovanské obrození z poslední fáze vzniku souboru zůstaly dvě postavy jen naznačené bílkovou temperou, i u Vlnění je zřejmé, že představený korpus je vyprávěním bez konce.