Lukáš Slavický a Richard Slavický: Na střeše u komína
20. 8. 2025 – 7. 9. 2025
VERNISÁŽ
19.8. od 18 h
Kurátor: Petr Vaňous
Mezigenerační rodinná výstava představuje tvorbu mladého úspěšného malíře Lukáše Slavického (1996) a jeho otce malíře-autodidakta Richarda Slavického (1953). Název Na střeše u komína je soukromým výrokem, intimním heslem odkazujícím ke komunikaci mezi dětmi a rodiči, odkazem ke statusu rodičovství a dětství, k procesu, v němž se ustavuje mezigenerační vztah otce a syna (i dcery ????) a který pokračuje v modifikacích a proměnách neustále dál i v současnosti. Výrok odpovídá internímu vtipu s mnoha významy. „Na střeše u komína“ bylo, jak říká Lukáš Slavický, vždy jakési sdílené fiktivní místo, možná někde vysoko nad námi, které uklidňovalo tím, že všichni zainteresovaní věděli o jeho „existenci-ve-vzájemné-komunikaci“. Byl a je to sice zástupný symbol pro cosi v představě nedosažitelného, ale i tato metafora se náhle začala měnit ve skutečnost, když se vzájemným poutem začala stávat i umělecká tvorba. Richardu Slavickému se sice v životě z mnoha důvodů nepodařilo dosáhnout oficiálního uměleckého vzdělání, jeho dětem však ano. Tak se nesplněný sen rozvinul v nich. Výstava připravená pro Novou síň v Praze tematizuje otázky motivace, vnímání a citlivosti, které stojí za dílem otce a syna, a které mají v druhém či třetím plánu mnoho společného.
Lukáš Slavický, absolvent pražské Akademie výtvarných umění a laureát Ceny Kritiky za mladou malbu s přesahy za rok 2024, vystupuje jako malířský inovátor. Jeho přístup k obrazu má syntetický charakter propojující pohyblivé médium videa se statickým objektem, instalací a malbou. Rád kombinuje výrazová média a zkoumá v jejich prostupnosti možnosti nových tematizací a nečekaných způsobů sdělení. Vedle malby se věnuje také experimentánímu filmu, v němž opět prověřuje prostor pro nové formy výrazu. Fascinuje ho napětí mezi klasickými postupy olejomalby a konceptuálním promýšlením uměleckého záměru, který přehodnocuje předvídatelné kontexty a souvislosti. Jak sám říká, jeho práce se pohybuje mezi intuicí a racionálním, analytickým přístupem. Strukturuje obraz podle zvoleného tématu a tematizuje materiál na základě jeho nového přeskládaní. Klíčové dílo výstavy, velkoformátový obraz Generace (2025), je jinotajným poselstvím o věku lidí, rozdílnosti lidských ras, pohlaví, o typologii vzhledu, výšky, barvy pleti, kultury oblékání či nahoty, a stejně tak o vzájemné vnitřní spřízněnosti, Lidstvo je tu vnímáno jako velká pospolitost tvořená celou řadou menších a větších lidských celků, které mají svá faktická východiska právě v rodinách, rodičích a dětech. Rozdílné postavy na obraze pózují jako na školní fotografii. V tomto směru je i čas tím, co generace na jednu stranu vzájemně odděluje a na stranu druhou prostřednictvím opakovaných zkušeností a paměti sjednocuje. Kánony reprezentace jdou napříč časem. V rodinných albech se často překrývají pózy fotografovaných jedinců a vytvářejí opakující se, tařka neměnné, „řady formálních sekvencí“ (George Kubler). Lukáš Slavický analyticky prověřuje téma příbuzenství a příbuznosti na podkladě lidské rozmanitosti. Za statickými figurami lze cítit souvztažný pohyb konkrétní i abstraktní reprezentace.
Richard Slavický vstupuje do obrazu intuitivně. Naslouchá svým vnitřní procesům, nutkavým formotvorným proudům, které ho vedou k rozmanitým experimentům s barvou a se členěním obrazové plochy. Nutnost osvobodit se od banálních slov a názorné popisné komunikace spojené se všedním civilním životem zakládá jeho smysl pro „dění“ uvnitř opakujícího se formátu. Střídají se tu dva základní výrazové mody. První, spíše promyšlený, architektonický přístup, uplatňuje analytickou rozvahu a geometrickou konstrukci na pozadí stažené barevnosti. Obraz je v procesu „plánován“, rozvrhován, podobně jako jsou inženýrsky vytyčovány základy stavby, které hostí a zároveň krotí příslušnou emoci. Druhý přístup je naopak živelný, expresivní, ten který intuitivně tvaruje hmotu barvy v gestické textuře formujícího nástroje, ať jím je štětec, špachtle či jiný použitý předmět. Náhodnost tahů, stop, skvrn a jejich struktur je tu korigována jen částečně. Do obrazu vstupuje napětí protikladných forem, dynamických ploch, ostře vymezených obrysů či ryté kresby. Jako bychom se tu dostávali do útrob samotného malířského procesu, který pulzuje v polaritách protikladného napětí a naplňuje se v tvarosloví plném vzrušení a vitálního neklidu. Obraz se stává objevitelským dobrodružstvím s nepředvídatelným koncem. Malíř se mění v lodivoda a hvězdopravce na rozbouřeném moři. Zmáhá barevnou hmotu kladoucí odpor. Vytváří jiný, paralelní svět, v němž sám sebe antropologicky otiskuje. Stává se navzdory osudové životní nepřízni autorem. Vydupává ze země květy svého vnitřního zření. Bouře tu střídá vyjasnění, temnota nebeský blankyt, dramatické vlnobití zklidněný horizont. Každý další den je malířsky oslavován jako nový začátek, jako možnost pro další obraz, ať už je namalován, nebo naplno stráven a odžit.
Petr Vaňous, kurátor výstavy
Lukáš Slavický, narozen v roce 1996 v Praze. Absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze, kde postupně prošel grafickými a malířskými ateliéry Jiřího Lindovského, Martina Mainera, Dalibora Smutného a studium zakončil v roce 2021 u Roberta Šalandy a Lukáše Machalického. V roce 2021 obdržel ateliérovou cenu. V roce 2024 se stal finalistou open callu projektu Art Grand Slam (téma ročníku Uvnitř pohybu) a vystavujícím v rámci doprovodného programu letních olympijských her v Paříži, obdržel čestné uznání v sekci experimentálního filmu na festivalu Mladá kamera a v témže roce se stal také laureátem Ceny kritiky za mladou malbu s přesahy.
Richard Slavický se narodil v roce 1953 v Opavě. Tvorbě se věnoval od brzkého věku nepříznivému dětství navzdory. Prošel řadou profesí, od zaměstnance ZOO, tvůrce kulis pro Českou televizi, až po učitele a truhlářského mistra na střední průmyslové škole a vyšší odborné škole v Praze. Vyučil se truhlářem, navštěvoval večerní střední uměleckou školu v Ostravě, později, po volbě mezi studiem a rodinou, na FF UK nedokončil obor psychologie. V té době, tedy v letech 1990-1994, vznikla série reliéfních obrazů primárně s motivy Prahy, která byla vystavena v pražské galerii Trojského zámku a v obchodním domě Kotva. Všechny práce byly prodány. Po této úspěšné prezentaci následovala dlouhá odmlka způsobená nutností finančně zabezpečit rodinu, a teprve až od roku 2017 se autor znovu naplno věnuje své celoživotní vášni.
