25. 1. 2012 – 19. 2. 2012
Výstava v Nové síni se nečekaně vrací k informelu, neboť Sion má za to, že jeho možnosti nebyly zdaleka vyčerpány, pouze přestaly být kvůli historickým okolnostem hledány. Dvě silné osobnosti československého informelu (Vladimír Boudník a Antonín Tomalík) předčasně zemřely a mnoho jiných po roce 1968 odešlo do emigrace (Jan Koblasa, Čestmír Janošek, Antonín Málek, Jiří Valenta). Sion se tedy k informelu vrací a zkouší se na strukturální malbu podívat jinak. Zatímco v 60. letech byla strukturální malba vršena na sebe, on jí roztahuje do plochy jako harmoniku, přičemž vlastní příběh obrazu je již vepsán do struktury. Každá uzavřená ploška jakoby představuje písmena. Zbyšek Sion k tomu říká: „Řazení těchto jednotlivin pak vytváří sémantický kontext. V těchto základních segmentech textury sedimentuje čas, který byl zapotřebí k jejich malířskému zpracování. Ivan M. Jirous jim říkal „pastičky na čas“.“ A nestačí mu to, u některých děl pak ještě takto vzniklou obrazovou strukturu (střed díla), následně přenáší rudkou či uhlem na papír (Morový sloup, Zítra kohout bude tančit všude, Komtur přichází na scénu) a dává tak frotáži zcela novou podobu. Návrat Zbyška Siona k informelu má v sobě cosi neočekávaného. To nejméně očekávané je ale vždy zdrojem nových energií. V dnešní poněkud stereotypně se odehrávající dynamice výtvarného života je připomínkou této polozapomenuté skutečnosti. Krása výtvarného umění spočívá právě v neočekávanosti cest, kterými se ubírá. Jeden ze Sionových obrazů nese titul „Proč by měl starý orel křídla rozpínat“, je to sice citát z básně T. S. Eliotta „Popeleční středa“, ale v Sionově případě je na něj odpověď zřejmá…
Linda Sedláková
foto Jaroslav Kučera