Spolek sochařů ČR "Lechtivá socha"

3. 4. 2019 – 14. 4. 2019

Veškerá duše upadla na tento svět a odtud nevzletí než na perutích, které jí mohou narůst jen silou Eróta.
Jedině krásu lze zakusit smysly. Jen Erós – láska ke krásné tváři, obrazu nebo soše v člověku probouzí jakési lechtání a svědění v duši. Jako by jí pučely brky a rostly perutě.
Která duše se tu neopeří zaživa, po smrti nevzletí.
Náš život nemá žádný jiný skutečný smysl než pěstovat perutě duše obcováním s krásou ve všem, v čem je přítomna.
(Parafráze D.B. části Platónova dialogu o duši a kráse Faidros (246a–252c).

Vypadá to, že klasickou sochu nepotřebujeme. Vypadá to, že by člověk měl vystačit s dírou ve zdi nebo vrtící se igelitkou a designem všeho druhu. Teoretik a sochař Zdeněk Palcr už v 70. letech předpokládal konec principu sochy. Nahlédl úskalí rozšiřování pojmu sochařství, které vede k rozplizlosti a ztrátě původního a podstatného významu. Rozšiřujeme-li třeba gumu v trenýrkách podle potřeb figury, je to žádoucí. Ovšem rozšíříme-li ji přes míru, trenýrky spadnou. Král je nahý!
Výstavu pořádá Spolek sochařů České republiky, který se hlásí k sochařsko-řemeslné intelektuální tradici a snaží se ji pozvednout. Výstavou jsem chtěla ukázat, že socha (zatím) nepřišla o svůj původní význam – socha byla a je duchem utvářená solidní hmota. Během dvou měsíců se nám podařilo vybrat díla 30 autorů vytvořená mezi léty 1943–2019. Polovina sochařů je ze Spolku, ze čtvrtiny to jsou ženy a z pětiny připomínáme zesnulé autory. Kritériem výběru byla určitá kvalita. Ovšem pozor, filosof Zdeněk Vašíček varuje: Určité pojetí umění Vám může způsobit prožívací potíže!
Jinými slovy: Vyjádřeno ve starořecké tradici protikladů, hledáme a neopouštíme: krásné proti exklusivnímu; hloubku proti povrchnosti; vznešené proti banálnímu; paměť proti prvoplánovému; náročnost proti lacinosti; důvtip proti výsměchu; skutečné proti šokujícímu; naléhavost proti publicitě; výmluvnost proti užvaněnosti; soustředěnost neboli „Zpomalte, pracuje se!“ (Zbyněk Sekal) proti novodobému rychlost = radost; trvalé poselství proti pomíjivosti dobového nesmyslu; stání ve své životnosti proti neusazenosti (Zdeněk Palcr); plasticitu (Kurt Badt) proti okamžikovosti; vnitřní příčiny vzniku proti převládnutí těch vnějších; životní plnost pramenící z duchovnosti proti nadvládě stereometrických forem, racionální vypočítavosti, designu anebo napodobování přírody; uvolnění a starost (Stanislav Podhrázský) proti bezuzdné svobodě;
Zkrátka: lechtivost sochy proti strnulosti mrtvého objektu.
V ateliérovém rychlém světle Galerie Nová síň uvidí veřejnost některé sochy vůbec poprvé, a to nejen ty z let posledních. Třeba portrét od Jana Hendrycha z roku 1966 zachycující jeho ženu Edu a zároveň ženský princip nonverbálního vyjadřování a intuice. Obojí hraje zásadní roli při výběru partnera, jak píše specialista na vztahy MUDr. Radkin Honzák. Poprvé je vystaven portrét děvčátka z dílny první české profesionální sochařky Karly Vobišové-Žákové. Dětství v hmotě chladného mramoru jakoby jeho podstatě navzdory a v barvě leknínu bílého. Z ateliéru portrétisty Stanislava Hanzíka vybírám hlavu básníka Emila Juliše. Je ze 70. let, z doby, kdy směl Juliš publikovat už jen v samizdatu, kdežto Hanzík získal docenturu na pražské AVU. Juliš byl rodinným přítelem manželů Hanzíkových a jeho podobizna jako jedna z mála nevznikla na objednávku. Je neokázalá, mírně nakloněná k levé straně jakoby naslouchající. 
Padesát let po sejmutí Palachovi posmrtné masky vystavujeme Prométhea Václava Frydeckého, poctu témuž mučedníkovi, kterou koncem 70. let odstranili normalizátoři před budovou Transgasu u Muzea, tedy blízko místa, kde se Jan upálil. Těsně před odhalením sochy papalášům došlo, co my dávno víme, že dobrá socha má nejen zvláštní formu, ale i závažný obsah. Prométheus je s člověkem proti moci Olympanů, krade jim oheň a podrývá autoritu bohů...
Deprese Michala Blažka a Charón Čestmíra Mudruňky z posledních let se chytají skutečného stavu člověka, žádné konstrukce nálad nebo inspirace ideály. Naděje a napětí v rostoucí luně, pupenci a plodu je patrná z reliéfů Hany Wichterlové a Věry Novákové. Cyklus Via Vitae (Cesta života) obsáhne lásku, ale nezamlčí bratrovraždu, ukazuje vratkost člověka, ale i doufání, že přese všechny peripetie máme podíl na plném životě.
Mytí nohou Jiřího Kobra odkazuje k době konání výstavy, která předchází Svatý týden a slavnosti vzkříšení Krista v těle. Kobr se zabývá viděním a myšlením těch, kteří na jeho umění budou koukat, přitom ale tvoří hrubě podle svého vkusu. Díky obojímu jsou okoukané biblické motivy v jeho podání nepřehlédnutelné, můžeme tak na nich zahlédnout ještě něco neznámého, třeba kopance a emoční oploštělost, které musel Ježíš ponořený v barvě čistoty a nevinnosti snášet.
Souvislosti děl obstarávají jen díla druhořadá, tvrdil Zdeněk Vašíček, a taková jsme nehledali. Souvislosti se prostě vyjeví samy, mezi svébytnými sochami a reliéfy ve své vzájemnosti v galerijní prostoře. Slovy filosofa Petra Rezka, jehož portrét vystavuje Jindřich Zeithamml, hledáme sochu, která „se řídí tělem, není odlitkem, ale rekonstruuje je tak, aby umožnila ukázat logiku věci jako stavbu. Socha je kopytem v tom smyslu, jako je naše porozumění soše botou.“

Pavlína Bartoňová

V úterý 9. dubna zveme na komentovanou prohlídku výstavy od 17 hodin.

Vystavují:

Denis Anfilov, Michal Blažek, Petr Císařovský, Barbora Chládková, Václav Frydecký, Stanislav Hanzík, Jan Hendrych, David Janouch, Josef Klimeš, Stanislav Kolíbal, Marius Kotrba,Pavel Míka, Čestmír Mudruňka, Věra Nováková, Zdeněk Palcr, Libor Pisklák, Jiří Plieštik, Vlasta Prachatická, Tomáš Smetana, Jiří Sopko, Kateřina Strach Tichá, Jiří Středa, Marie Šeborová,
Jaromír Švaříček – RASVA, Daniel Talavera, Jan Turský, Karla Vobišová-Žáková, Hana Wichterlová, Jindřich Zeithamml

Architekt výstavy: Pavel Kolíbal

Výstava představuje půlstoletí portrétní plastiky k poctě Palachovy posmrtné masky sochaře Olbrama Zoubka. Je to letos padesát let, kdy sochař Zoubek sejmul Janu Palachovi posmrtnou masku. Tento čin a zvláštní portrét zdaleka nepatří jen do sochařství. Palacha a přesah sochařského díla si na této výstavě připomínáme ztvárněním Prométhea od Václava Frydeckého. Tuto sochu koncem 70. let papaláši odstranili těsně před odhalením u budovy Transgasu u Muzea. Tehdy dokonce i soudruhům došlo, že dobrá socha má nejen zvláštní formu, ale i závažný obsah. Prométheus je příklad sochy, která je s člověkem proti moci Olympanů, krade jim oheň a podrývá autoritu bohů...

® foto Martin Salajka, ® foto Petr Blumentrit a ® foto Petra Hlavatá