12. 9. 2018 – 23. 9. 2018
Výstava Ondřeje Casky (*1981) prezentovaná v galerii Nová síň pod názvem „Čínská tušová malba“ představuje průřez jeho tvorbou za posledních několik let.
Stejně jako řada velkých solitérů české výtvarné scény - Váchal, Reynek a další, Caska okázale ignoruje soudobé módní trendy, modernost tak často prázdnou a povrchní. Obdobně jako čínští mandaríni, státní úředníci a literáti v jedné osobě vytvářející z Poezie, Malby a Kaligrafie úhelné kameny tradiční čínské kultury, Ondřeje živí jeho právnická profese a je tedy malíř z vnitřního nutkání, nikoliv existenčních důvodů. I proto si může dovolit být jako tvůrce dokonale svobodný. Ale svoboda v dálně východním výtvarném projevu vychází z pracovitosti, pokory a úcty k tradici, bez níž není možno zvládnout vrcholně obtížnou a de facto neopravitelnou techniku čínské tušové malby. A tyto ctnosti z Caskovy tvorby tiše a nevtíravě vyzařují.
I když má své velké vzory, jakým je např. Fu Baoshi, je svůj a autentický. A pokorně vytváří Kvalitu, Krásu a Obsah, kategorie, které jako by se z tzv. „současného umění“ tak často vytrácely, jsa nahrazeny Prázdnotou, Pózou a Marketingem. Ondřejovy obrazy zachycují důvěrně známá místa - Petřín, pražské hlavní nádraží, Střelecký ostrov, či často postindustriální krajiny médiem čínské tušové malby. Nejedná se však o šinoaserii, hýřící tradičními orientálními rekvizitami, ale o citlivé propojení niterné podstaty čínského malířství s českými náměty. Jde obvykle o zobrazení české krajiny, které si přes dálněvýchodní výtvarnou techniku zachovává spřízněnost s českým kulturním prostředím, například s městskou či industriální melancholii malířů Skupiny 42 anebo těžko uchopitelnou bytostně středoevropskou poetičnosti Seifertovou i Hrabalovou. Ostatně již legendární „Šanghajská škola“ spojovala nejlepší tradice východní a západní malby. Ondřej dělá totéž, jen z opačné strany pomyslné barikády. A čínské publikum již počíná nesporné kvality jeho obrazů objevovat.
Jakub Zeman
® foto Mariana Kučerová