Josef Hník, "My lidé"

13. 9. 2017 – 24. 9. 2017

„Mnohé z lidských vášní jsou ukojitelné; rozkoš tyranie a brutality nikoliv.“

                                                                         Josef Čapek, Psáno do mraků

Koncem 19. století byla malba jako prostředek realistického zobrazování skutečnosti  nucena  radikálně se přehodnotit, odstoupit od své tradiční úlohy „okna do světa“ a nacházet nová  odůvodnění  jak  ztvárnit skutečnosti určované umělcovou vnitřní představivostí. Jedním z hlavních důvodů k tomuto převratu byl vznik a vývoj fotografie, která od malby postupně přebírala funkci vizuálního zprostředkovatele lidské společnosti. Začátek  21. století je svědkem další převratné změny v tom, jak lidé zachycují, sdílí a vnímají svět kolem sebe. Internet jako globální komunikační médium osvobozené od historických omezení času či materiálu znamená během posledních let jakýsi „velký třesk“ okamžitě dostupných informací, především vizuálních. Skutečnost vyfotografovaná  a „zhmotňovaná“ na papíře čelí záplavě digitálně vytvořených a elektronicky přenášených obrazů, které mnohdy postrádají rozpoznatelný původ.  Právě tyto „bezprizorné“ internetové fotografie v dnešní době nejvíce určují naše představy o povaze světa. Přitom těžko zjistíme, jestli jejich sdělení není spíše upravená fikce, než pravdivé svědectví o faktu.

Ve svém uvažování se Josef Hník především zajímá o civilizaci symbolizovanou lidskou tváří, lidským tělem nebo předměty vztahujícími se ke smrtelnosti či naopak tušeným přesahům lidského života. Záběr jeho témat zahrnuje lyrické polohy „ateliérového“ aktu či zátiší až po portréty odrážející zneklidněné psychické stavy. Jeho nový cyklus „My lidé“ zkoumá různé podoby brutálního násilí, odjakživa tragicky doprovázející lidské dějiny. Právě fotografie umožnila, aby se tato nejtemnější stránka naší civilizace stala neodmyslitelnou součástí ikonografie moderního lidstva. V době zmíněné „laviny“ internetové vizuality jsou tyto portréty lidského zla volně přístupné; jako důvod k vážnému zamyšlení slouží nejen svým otřesným obsahem, ale tím, že kolují naprosto neomezeně po celosvětové komunikační síti. Hník tyto stažené obrazy zpracovává způsobem sobě vlastním: promítá je na plochy tak, že se stávají výjevem významově doplněným o další, hlubší, roviny vnímání. Jde především o napětí mezi naléhavostí vyobrazeného lidského zvěrstva a jeho tvůrčím pojednáním jako plasticky fragmentované „reminiscence“. Rozervanost obrazové plochy naznačuje zranitelnost každého jednotlivého života, ale i neúprosné mechanismy civilizační paměti, rozpouštějící osobní příběhy do „velkého proudu“ lidských dějin. Jejich světelně přízračný vzhled  odkazuje na digitálně zprostředkovaný původ, také dává tušit o (mnohdy nemilosrdné) pomíjivosti všeho lidského. Koneckonců zde vznikají (oproti internetové předloze) klasické fotografie, trvanlivá, hmatatelná umělecká díla duševně navazující na Goyův cyklus „Hrůzy války“. Nejde tu o portrét něčeho nám cizího ale naopak, o portrét krutosti potenciálně vrozené každému z nás  - „nám lidem".

Richard Drury

® foto Jaroslav Kučera